Věčně na cestách. Kapitán MD Vojtěch Dobiáš od mala dojíždí na hokej i do školy

Vojtěch Dobiáš je od dětství zvyklý za svým týmem dojíždět na tréninky i na zápasy. Na cestách tedy tráví více času než řada jeho spoluhráčů, avšak nezdá se, že by mu to příliš vadilo. Příjemnou odměnou mu je dobře rozehraná sezona. Daří se totiž nejen jemu osobně, ale také mladšímu a staršímu dorostu, za které nastupuje.

Patnáctiletý útočník Vojtěch Dobiáš je odchovancem Uherského Hradiště, od minulé sezony však hájí barvy zlínského mladšího dorostu. A vede se mu náramně! Ve 13 zápasech nasbíral 30 bodů (17+13) a jako kapitán patří spolu s dalšími k lídrům mužstva, které aktuálně vyhrálo jedenáct zápasů v řadě a vede tabulku skupiny Východ. Sám Dobiáš pomalu získává zkušenosti i ve starším dorostu, kde trénuje a se kterým odehrál už několik utkání.

Vojtěchu, svou kariéru jste započal v Uherském Hradišti. Vzpomněl byste si na úplné začátky?

Ano, v Hradišti. Ale mé úplné začátky byly na poli na kaluži s tátou. Když jsem poprvé šel na opravdový trénink, mohl jsem mít tak tři nebo čtyři roky a bavilo mě to hned od začátku. Trénovali jsme třikrát týdně – ve středu přes víkend. Mohlo nás tam být tenkrát okolo čtyřiceti.

Jak se Vám dařilo kloubit tréninky se školou? Zažil jste během hokejového růstu i brzké ranní tréninky?

Kvůli tréninkům jsem často ve škole chyběl. Už od mala jsem je měl ráno, každý týden dvakrát. Rodiče mě museli opravdu hodně nutit, protože spánek miluju. Ale ne zas tak jako hokej.

Zároveň ale nebydlíte ani v Hradišti nebo ve Zlíně, nýbrž v Kudlovicích. Do školy i na tréninky jste tedy musel a stále musíte dojíždět.

Je to tak. Do minulého roku jsem chodil na základku do Uherského Hradiště, ale pak jsem kvůli přestupu a dojíždění do Zlína musel změnit i školu. Rodiče mě vždy vozí na autobus, protože od nás nic nejde. Je to takový konec světa (úsměv). V zimě je však táta doma, takže mě vozí do školy on. Už se těším na pozdější vstávání.

Zkuste porovnat Vaše cestování do Zlína s dřívějším cestováním do Hradiště. Co bylo pohodlnější? A v čem?

Teď do Zlína je to nepohodlnější a daleko dražší. Každý den musím jen 40 minut do školy a pak domů, zatímco do Hradiště to bylo asi 15 minut. Určitě to má svůj podíl i na známkách ve škole. Ale zas nechci říkat, že by byly lepší, kdybych bydlel ve Zlíně (smích).

Mezi školou a tréninky zůstáváte předpokládám ve Zlíně. Jak tento mezičas trávíte?

Ano, zůstávám. Většinou jdu do města s kamarády, a když se poštěstí, tak i s kamarádkami (smích). Nejvíc trávím volný čas asi se spoluhráčem Jáchymem Janoškem, to je vždy má záchrana.

Ve srovnání s hráči přímo ze Zlína, respektive Hradiště jste to tedy měl vždy o něco náročnější, co se času nebo cestování týče. Dokázal byste však na této zkušenosti najít nějaká pozitiva? Prospělo Vám to v něčem?

Určitě to svá pozitiva má. Osamostatnil jsem se a netrávím tolik času doma. Konkrétně to osamostatnění mě těší, protože když se podívám na některé kluky z měst, co bez rodičů neudělají nic, jsem rád, že jsem tak nedopadl.

Jak se urodil Váš přesun do hokejového Zlína? Vnímáte to ve svém sportovním růstu jako krok dopředu?

Slyšel jsem, že o mě byl zájem už dřív, ale v Hradišti jsem měl možnost hrát ve 14 letech za starší dorost. Do Zlína jsem tak šel až ve věku mladšího dorostu. Určitě na tom má podíl i můj agent. Považují to za krok dopředu, protože máme ve Zlíně bezva tým a jsme hodně silní. Se všemi kluky si skvěle rozumím.

Tušili jste Vaši sílu už před sezonou? Jaká panuje v kabině atmosféra?

Tušil jsem, že budeme silný tým. Ve Zlíně jsou šikovní mladší hráči ročníku 2001, například Jiří Suhrada nebo Matěj Sebera. Na našem mužstvu je skvělé, že se umí prosadit opravdu každá lajna a nehrajeme vše jen na jednu jako některé jiné kluby. Atmosféra v kabině je naprosto uvolněná, trenéři jsou super. Nejradši máme, když nám dají na začátek tréninku „báčko“ (pozn. „bago“), které tak všichni milujeme.

Daří se Vám ale i osobně a v mladším dorostu jste velmi produktivní. Jak vůbec sám sebe vidíte? Pokládáte se za střelce nebo spíše za tvůrce?

Dříve jsem byl nejradši bitkař, ale teď se považuju za střelce i tvůrce zároveň. Mám velmi rád, když projedu sám celé hřiště a pak někomu předložím puk do prázdné branky. Zároveň nosím kapitánské céčko, takže mám velkou zodpovědnost. Snažím se být co nejméně na trestné a být takový ten vůdce týmů. Ale tím se nechci nějak povyšovat nad kluky, to určitě ne!

V této sezoně jste stihl odehrát několik zápasů za starší dorost a oblékl jste i reprezentační dres. Co Vám takové zkušenosti dávají a v čem Vás posouvají?

Posouvají mě fyzicky, ale hlavně psychicky. Teď momentálně trénuju se starším dorostem. A doufám, že dostanu i další šanci v reprezentaci.

Zkuste se teď zamyslet. Na čem byste ještě naopak potřeboval zapracovat? Co zlepšit?

Zlepšil bych určitě psychiku, někdy mi opravdu hodně ujedou nervy. Na tom musím zapracovat, ale myslím, že se s každým tréninkem zlepšuju. Co se týče přípravy mimo led, začal jsem teď hodně makat na posilování.

Jaké jsou Vaše hokejové sny, cíle? Máte nějaký svůj vzor?

Mým největším hokejovým vzorem je určitě Jaromír Jágr. Je to nejlepší hráč všech dob. Ať si říká každý, co chce, ale nikdo takový už nikdy nebude. Mým snem i cílem je hrát v NHL.